Tu noc se náměstí všech větších měst spontánně zaplnily davy. Svíčkami bylo obsypané Staroměstské náměstí, Ostrava i Olomouc. Hokejový národ truchlil. Ranní noviny jako by byly přelepené černou páskou. České deníky nesly pomyslné rakve s těly třech mrtvých hokejistů celý týden z Jaroslavle až do Prahy. Poslední pietní (zpravodajskou) salvou za jejich ostatky pak představovaly titulky: „Svaz vystaví rakve s českými hokejisty na Staroměstském náměstí,“ „Pohřeb Jana Marka lze sledovat na obrazovce na náměstí.“
Lze vinit média z hyenismu, nedostatku taktu nebo nedej bože přehnané reakce na letecké neštěstí?
Těžko, většina médií se snaží kopírovat náladu ve společnosti, tužbu jednotlivce, jenž si za malý peníz koupí nejen snůšku inzerce a zajímavostí, ale i především utvrzení vlastního náhledu na svět, ve které žije. Žurnalistické klišé tedy neznačí bezradnost autora, ale nezištnou pomoc čtenáři, který potřebuje ujistit, že všechno je tak, jak má být. Že jediná starost muslimů spočívá v tom, jak dostatečně zahalit své ženy nebo že zaběhlé kočky se pravidelně objevují podušené a uvařené ve vietnamských bistrech. Nepředstavovalo by větší bulvárnost a neseriózní zacházení se čtenářovou důvěrou, kdyby například v nadpisech typu „Rvačka v Rumburku: 18 Romů dobilo šest lidí!“ chyběla zřetelná identifikace: Já člověk, on Rom? Jakmile se sejde více podobných čtenářů nebo posluchačů televizních relací, dav si záhy uvědomí, že už není tvořen jen lidmi ale i Čechy, zatímco tam za policejními kordony se úlisně schovávají mrzí Cikáni, nepracující pijavice.
Na první pohled taková stmelení lidu připomínají skautský sraz. Také tady se začíná zpěvem české hymny. Rozezpívanému davu se pak derou do rtů i drsnější popěvky: „Cikáni do práce! Cikáni do plynu!“ Kdosi s úsměvem utrousí: „Zaživa pohřbít! Kudlu do zad!“ V takových chvílích mě to vždycky zahřeje u srdce. Jako kdybych byl svědkem zápasu Česko: Romsko. Kde jen v roli Jágra podle napíchnutého Artuchinem na mantinel, účinkuje jakýsi mladík, jehož banda opic málem rozsekala mačetami. Hrdina se rozčileně ptá sudích, „Kde jste byli, když nás včera bili?“ Zanedlouho jej vlečou k policejnímu autu a pískání davu připomíná stejný vnitřní nesouhlas, jako když krosčekovaného českého beka odnášejí z ledu na nosítkách. Můžete mi namítnout, že míchat sem hokejové metafory nedává smysl. V čem lze srovnávat spravedlivý hněv české majority, s tesknícími fanoušky, kteří přišli o své ikony?
Podle mě oba příklady spojuje pocit české identity. Či chceme-li být přesnější, také její absence.
Zdá se totiž, že by nebylo snad znakem většího „nečešství“ než jít si schrupnout a zmeškat v hospodě nebo na náměstí zápas hochů s Kanadou o zlaté kovy či mít ústa plné zrůdného multikulty, když nám tu znásilňují dcery a mačetami mydlí hochy. Čechem se stanete jen v okamžiku, kdy vyjdete do ulic a máváte vlajkami na náměstích a před ubytovnami.
Onen pocit Češství, národní uvědomělosti lze totiž zakusit jen kolektivně. A i ten malý národ, který byl v minulosti od Bílé hory až po Pražské jaro vždy vydán na pospas agresorovi, jej potřebuje. Tento pocit křivdy rezonuje i po sametovém vítězství svobody. Běžný člověk se cítí zrazen svou politickou reprezentací. Strany zakládající si na boji s korupcí se po volbách ukážou jako její ztělesnění.
Komu jinému už pak lze důvěřovat než hokejistům? Představa, že by se stejně jako podmázlé gripeny prodal i semifinálový zápas se Švédskem by hokejovému fanouškovi přišla nesnesitelná.
Zatímco vojáci a politici selhali. Vpustili na do naší země tanky okupantů, nebo ji zaprodali bruselským úředníkům a přívalům imigrantů, tak hokejisté jsou ztělesněním národního vítězství a čistoty. Bysta vítězství české vychytralosti nad hrubou sílou ruské sborné, nebo kanadských balíků. A ona pověst o spícím vojsku, které ve chvíli ohrožení přispěchá na pomoc, má možná přeci jen pevné jádro. Blaničtí rytíři, kteří se před každým mistrovstvím probudí a přibruslí z KHL nebo NHL, dají zakusit běžnému Čechovi hrdost, z toho že je vlastně Čech.
Proč tedy s Romy odmítáme žít? Svážíme je v autobusech na nejrůznější výběžky republiky a periferie měst? Protože parazitují na našem sociálním systému, okrádají nás nebo jsou jen hluční? Ne, vždyť okřídlené české přísloví praví: „Krade každý a krade se všude!“
Problém představuje, že parazitují na naší národní hrdosti. Žádného jsme ještě neviděli dřít za zlatý sen pěkně na ledě!