Jen namátkou vtipy, které se šíří po sociálních sítích:
„V Praze policii vystřídala pobřežní hlídka. Místo klasických botiček se rozdávají lodní kotvy,“ O tom, že se rozbouřená Berounka vlévá do Vltavy, svědčí i tweet: „Uvidíme, čí diplomka se ztratí tentokrát…“
„Bu gaz bi‘ harika dostum!“ zase koluje po tureckém twitteru. Dalo by se volně přeložit: Ten plyn je fakt super, kámo! „Na fotce je ten slogan krásně vidět. V popředí stojí kamarádka Filipa z Portugalska, která je taky v Ispartě na Erasmu. Lidé v průvodu nás jako cizince žádali, abychom uveřejnili své fotografie a informovali svět o tom, co se děje. Turecká média systematicky vyčleňují a zkreslují informace o současných událostech. Většina televizí je cenzurována anebo v souladu se současnou vládou. V Turecku je také běžná cenzura internetu,“ popisuje z Isparty student Masarykovy univerzity Jan Dubrovský. Stejně jako on tam na náměstích s mladými Turky ze solidarity protestují stovky zahraničních studentů. Jsou mezi nimi také Češi.
Právě vysokoškoláci stáli u zrodu spontánně zorganizovaného brněnského Happeningu na podporu demokracie v Turecku. Událost svolanou po Facebooku organizátory festivalu Youth for You(th) Brno si za účast zakliklo téměř pět set lidí. Před brněnským barem Kabinetem Múz povstvává hlouček zuřivě gestikulujících studentů. Jedním z nich je i dvaadvacetiletý Alican Halaçeli, který se do Brna dostal také přes výměnný program Erasmus. Za chvíli jej osloví jedna z organizátorek, zda by nechtěl něco pronést. Alican se ochotně ujímá mikrofonu.
„Mladí Turci se dřív snažili být apolitičtí, ale teď jich jsou plné ulice. Většina z nich nikdy nebyla v žádné politické straně. Spojuje je to, že už mají dost Erdoganovy fašistické politiky. Nikdo nemůže říct, že tam protestují jenom levičáci nebo nevěřící. Na náměstích vedle sebe stojí muslimové, ateisté, levičáci, pravičáci, konzervativci, socialisti, komunisti, anarchisti. Všichni! Opravdová demokracie teď stojí na ulicích,“ emotivně dokončuje projev dvaadvacetiletý student a sklízí ohromný potlesk.
V přestávkách mezi proslovy se promítají přenosy ze CNN nebo Al-Džazíry. Na pódiu leží fotografie a svědectví lidí z epicenter protestů a policejní brutality. „V Istanbulu už stojí mnoho nákupních center, minimálně jedno v každém sousedství! Kácení stromů bylo naplánováno na brzké čtvrteční ráno. Lidé přišli do parku s dekami, knihami a dětmi. Postavili stany a strávili noc pod těmi stromy. Brzy ráno, když buldozery začaly ze země trhat stromy, se proti nim lidé postavili, aby tomu zabránili. Neudělali nic víc, než že stáli před těmi stroji… „Lidé, kteří pochodují centrem Istanbulu, požadují své právo žít svobodně a dostat spravedlnost, ochranu a respekt ze strany státu. Požadují, aby byli zahrnuti do rozhodovacího procesu města, ve kterém žijí. Co dostávají místo toho je nepřiměřené násilí a enormní množství slzného plynu přímo do tváří. Tři lidé přišli o zrak. Přesto stále pochodují. Žádné noviny nebo televizní kanály u toho nebyly, aby informovaly o těchto událostech. Byly zaměstnány vysíláním o Miss Turecko a „nejpodivnější kočce světa,“ píše trpce Irmak Ö.
„Ahoj, jsem zrovna v Adaně a tyto zprávy jsou z Adany. Nevím, jak popsat věci, které jsem dneska viděla… dobré věci, špatné věci. lidé si navzájem pomáhají, zatímco se je policie snaží téměř zabít. Byli jsme v parku a vážně jsme nedělali vůbec nic! Jen jsme křičeli naše hesla, a když se skupina začala pohybovat, začalo násilí. První bomby slzného plynu, utekli jsme. Oni nás však následovali. Následovali nás s jejich plynem a násilnostmi. Byla jsem zrovna na rohu, když jedna z bomb slzného plynu dopadla nedaleko mě. Nemohla jsem dýchat, ale viděli jsme čtyři policisty, jak se k nám blíží, tak jsme se snažili dostat do jedné z budov, dva kluci mi pomáhali. Uvnitř budovy nám starší žena otevřela dveře,“ popisuje dění v ulicích studentka Seçil A.
Hlavou mi problikávají letopočty 1968 a 1989. Stejné násílí, bezmoc i naděje. Vydýchaný vzduch. Desítky lidí korzují a podepisují petici proti Erdoganovu režimu. Fotí se s plakátky popsanými hesly: Occupy Gezi!; Nejste sami! Je tu zvláštní atmosféra.
Přestože se sálem nese nejčastěji čeština, vidíte i řadu Turků, kteří tu studují nebo pracují. Ti neskrývají z celé akce nadšení i dojetí. „Erdogan Turecku vládne už deset let. Ale živě si pamatuji posledních pět let. Za tu dobu se mnohé změnilo. Jako žena se v Turecku necítím bezpečně. Cokoliv dělám, je špatně. Práva žen se v posledních třech letech zhoršily. Pokuď vás bije manžel a chcete, aby domácí násilí vyšetřila policie, nemáte šanci. Vždy se jde na ruku muži. Policie s tím nic nenadělá, také soudci nad tím jen mávnou rukou,“ rozhořčuje se šestnáctiletá Dilşa Eşli.
Z happeningu odcházím něco po deváté. Ještě tam stále vysedává zhruba šedesátka lidí. Češi, Turci i jiní zahraniční studenti. Když jsem potom v noci na internetu hledal, jak je vzdálené Brno od Istanbulu, našel jsem údaj 1327 kilometrů. Ten večer ale ležel Istanbul v Brně.
Vrtalo mi hlavou, že v Česku tolika lidem není dění v Turecku lhostejné. V době, kdy je většina tuzemských médií zaplněna leteckými snímky vytopených čtvrtí a hádkami kompetentních pražských politiků, kteří si odpovědnost přehazují jako džber plné vody nad Kampou.
Stejně jako v Turecku i tady za to nejspíš mohou sociální média. Osudy lidí, se kterými jste se i třeba s lámanou angličtinou seznámili někde u piva v Brně či Praze, vám totiž díky Facebooku nebo Twitteru prostě nezmizí z očí. A hlavně, kdo ví, jak to bude s lidskýmí právy v Česku za deset let. Zda-li také nebudeme potřebovat podporu jiných zemích a třeba i v Turecku. (Není to tak dávno, co policisté odtahovali ze Šumavy ekologické aktivisty kvůli kácení, které později soudy označily za nelegální)
Protože víte, co spojuje Zemana a Erdogana?
Český prezident na své tiskové konferenci konferenci k povodňové situaci popřál zástupcům médiím, aby se neutopili. Pak ale vtipně dodal, že u novinářů je toto přání poněkud ambivalentní. Kdyby u něho stál turecký premiér, určitě by se rozesmál. O jeho zemi se totiž říká, že je v ní uvězněno víc novinářů než v Číně a Iránu dohromady.
Ambivalentní vztah k novinářům se zdá, zaujímají oba.
Profilové foto: Engin Onder